A picture

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuality

Aktuality ke stažení

Kalendář akcí

Kultura

TLAČÍTKO PRO ŽIVOT

TLAČÍTKO PRO ŽIVOT

Návštěvnost stránek

Návštěvnost:

ONLINE: 7
DNES: 502
TÝDEN: 4848
CELKEM: 500899

Obsah

18. století

Na konci 18. století se v této oblasti uskutečnilo několik pokusů o výpal porcelánu, protože se vědělo, že půda na tomto území obsahuje kvalitní kaolín. Ten byl objeven i na kláštereckém panství – v okolí Černic. A právě to donutilo J. M. Webera k tomu, aby půdu v okolí Klášterce prozkoumal důkladněji a provedl zkoušku zeminy. Weber dostal k dispozici nejprve prostory sala terreny, kde byla vybudována provizorní pec. První pokus o výpal se v sala terreně uskutečnil 18. dubna 1794 a byl neúspěšný. Nezdařily se ovšem ani další pokusy v této peci, a proto byla postavena nová kruhová pec mimo zámecké prostory. Druhý pokus, který se konal 15. září 1794 se ale bohužel také příliš nepodařil. Z tohoto výpalu nicméně pochází nejstarší dochovaný zkušební kus porcelánu, a to koflík s nápisem Vivat Böhmen, který je v současnosti umístěný v expozici kláštereckého zámku. Povzbuzením mohlo J. M. Weberovi být to, že 18. října 1794 obdržel od zemského gubernia písemný souhlas se zhotovováním a prodejem kameniny, podle přiložených vzorků, vyráběné na panství Klášterec.[1] Úspěšné ovšem zatím nebyly ani další pokusy o výpal.

Zlom přišel v roce 1797. Porcelánku si pronajal Christian Nonne, obratný podnikatel, který měl v nájmu i jiné evropské porcelánky. Do té klášterecké sebou přivedl své pracovníky, účetního Rösche či točíře a malíře modrého dekoru Schlotta. Tím získala klášterecká porcelánka odborné vedení a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nájemní smlouva byla uzavřena na šest let a během této doby se výrazně zlepšila kvalita a zvýšil objem všech výrobků. V tomto období se také začal používat jiný kaolín, a to kaolín z okolí Kadaně, protože kaolín z okolí Černic byl nekvalitní a způsoboval zašednutí porcelánu. Barvy na porcelán se vyráběly přímo v továrně. Od počátku existence klášterecké porcelánky působili v Klášterci také malíři modrého dekoru, kteří přišli z ciziny. Jejich repertoár byl omezený na tzv. „slaměnkový dekor“ a později na dekor „pták a skála.“ Weber se ovšem pokoušel i o malbu pestrého dekoru, v tomto případě šlo většinou o květinové dekory či lovecké a jezdecké výjevy.

1. polovina 19. století

V roce 1803 Nonnemu vypršela nájemní smlouva a novým majitelem provozu se také mezitím stal Jan Josef Thun, protože J. M Weber v roce 1801 zemřel. Jan Josef Thun změnil původní název porcelánky – pojmenoval ji Knížecí Thunská továrna a změnila se také značka porcelánu, z původního písmene K s parohy se změnila na písmena TK. Nad tuto značku pak ještě v roce 1895 přibyla korunka.

K rozšíření porcelánky došlo za následujícího vlastníka závodu, Josefa Matyáše Thuna. Na místě původní loretánské kaple byl zřízen přízemní dům, v provozu byla i dále původní kruhová pec, postavena byla také písárna a v roce 1822, za působení ředitele Johanna Hillardta, získala porcelánka od zemského gubernia dekret – tolik potřebné potvrzení, že její výrobky dosahují kvalit porcelánu.[2] Zároveň s dekretem obdržela klášterecká porcelánka i práva užívat ve firemním znaku státní znak. V roce 1836 obdržel Klášterec bronzovou medaili za jídelní soupravu pro 12 osob na výstavě českých průmyslových výrobků v Praze. 

V polovině 19. století zaměstnávala klášterecká porcelánka přibližně 100 lidí a její obrat činil 30 000 – 36 000 zlatých ročně. Vyráběly se zde stolní soupravy, konvice, vázy, svícny, konvičky na mléko, cukřenky, popelníky či stojany na doutníky. V roce 1843 získala povolení pro zřízení tiskárny, díky čemuž mohl být porcelán zdoben i tištěným dekorem. Jakost porcelánu ovlivňoval i způsob vytápění, topilo se hnědým uhlím a rašelinou.

2. polovina 19. století

V roce 1848 se stal ředitelem továrny Karel Venier, jedna z nejvýznamnějších osobností v dějinách porcelánky. Jeho působení znamenalo pro klášterecký porcelán dobu největšího rozkvětu. Karel Venier začal v porcelánce s velkou reorganizací, která byla plně dokončena v roce 1855. Navrhnul rekonstrukci mlýna porcelánové směsi, protože byl porcelán stále plný nečistot. Žádal o nové prostory pro malíře a vedoucí malíř Franz Lechner byl vyslán do Vídně, kde si měl osvojit novou techniku malby. Záhy se zvýšil počet zaměstnanců a zlepšila se kvalita porcelánové hmoty, výrobky klášterecké porcelánky byly srovnatelné s výrobky z nejlepších českých porcelánek. Velký význam spočíval také v modernizaci tvarů a výroby porcelánu.

Venier velice dobře věděl, že pokud chce proniknout i na zahraniční trhy, bude potřeba prezentovat porcelán především na mezinárodních výstavách.  Poslal proto na Všeobecnou průmyslovou výstavu v Mnichově v roce 1854 ukázky kláštereckého porcelánu, mezi nimi velké množství kávových, čajových a čokoládových souprav, vázy, talíře na ovoce, mísy aj. a na této výstavě záhy získal zlatou medaili za velkou, technicky velice náročnou čtyřlaločnou mísu.

Přibližně od roku 1850 se datuje také klášterecká figurální tvorba. V této souvislosti připomeňme sochaře Arnošta Poppa. Ten vytvářel pro kláštereckou porcelánku modely a dostal jí mezi elitu v oboru porcelánové plastiky. A v tomto období byla také zavedena výroba litofánových stínidel.

Poslední roky působení Karla Veniera byly ve znamení sporů o zavedení nového způsobu vytápění pecí. Navrhoval, a později také prosadil, vytápění plynem – sám sestrojil plynový generátor, který uváděl do pohybu parní stroj. Následně bylo postaveno pět plynových pecí, ale nový způsob vytápění byl finančně náročný a přivedl porcelánku do finanční tísně. Proto byl navržen návrat k přímému vytápění. Karel Venier se kvůli tomu vzdal místa ředitele a následující rok získala klášterecká porcelánka za nový způsob vytápění pecí na světové výstavě ve Vídni paradoxně zlatou medaili „za pokrok“. Odchodem Karla Veniera z místa ředitele končí nejvýznamnější období klášterecké porcelánky.

Na konci 19. století měla porcelánka již 660 zaměstnanců, sedm pecí na pálení keramiky a 22 pecí na vypalování dekorů. Rozšiřovala se továrna, sílil odbyt, slábla ruční výroba a začaly převažovat tištěné dekory.

Klášterecká porcelánka také začala jako první porcelánka v Čechách s výrobou tzv. cibuláků podle míšeňských vzorů, cca kolem roku 1870. Slávu získal také kávovar se speciálním keramickým sítkem na kávu, které bylo roku 1878 patentováno. Jeho předností prý bylo, že se dalo velice dobře čistit a nezanášelo se.

20. století

Na začátku 20. století zůstává porcelánka i nadále majetkem rodiny Thunů, ředitelem se stal Karl Merker a poté Josef Teuchner. Po roce 1918 byla značka TK doplněna o nápisy „Thun“ a „Czechoslovakia“. Ocitá se ale také v problémech, které způsobila 1. světová válka a s ní spojený pokles výroby. Bylo nutné rychle reagovat na nové podmínky. Do provozu byla uvedena vlastní elektrárna či nová přípravna masy, další modernizaci záhy zabránila zemědělská reforma. Podnik nesl v této době název Thunská továrna na porcelán (Thun´sche Porzellanfabrik) a byl plně samostatný. Další pokles výroby pak způsobila hospodářská krize ve 30. letech. V roce 1939 vypukla 2. světová válka. Důsledky války nebyly zpočátku tak výrazné, ale v roce 1944 se porcelánka dostává do velkých potíží. V témže roce vypukl v porcelánce velký požár. V říjnu 1945 byla klášterecká porcelánka dekretem prezidenta republiky znárodněna a byl vytvořen Národní podnik Thunská továrna na porcelán se sídlem v Karlových Varech – pod tento národní podnik patřila nejenom porcelánka v Klášterci, ale také v Ostrově, Jakubově, Kysiblu, Stružné a Lesově a v letech 1948 – 1949 také v Lubenci. Prvním ředitelem byl A. Klauber.

Poválečné podmínky českého průmyslu nebyly nikterak jednoduché. Započala obnova zničených budov a výstavba nových. I přes složitou poválečnou situaci byly brzy obnoveny také exportní vztahy s předválečnými odběrateli, mezi které patřilo např. Švýcarsko, Belgie, Anglie aj., závod začal vykazovat vysoké zisky a nakonec bylo sídlo z Karlových Varů přemístěno právě do Klášterce nad Ohří. Také zde bylo založeno samostatné umělecké oddělení – jeho nejvýznamnější osobností byl návrhář Karel Havlíček. V roce 1950 bylo opět přemístěno sídlo továrny, tentokrát do Dalovic. V roce 1958 mizí z názvu klášterecké porcelánky jméno knížecího rodu Thunů a závod se od tohoto roku jmenuje Karlovarský porcelán.

Historie původní klášterecké porcelánky končí v roce 1968, kdy bylo rozhodnuto o výstavbě nových, moderních budov.

Několik budov již nefungující porcelánky bylo zbouráno v sedmdesátých letech, kdy byla napříč bývalým areálem protažena hlavní silnice. Původní kruhová pec z roku 1794, která nebyla ve 20. století řadu let udržována, se rozpadla a následně byla v roce 1976 stržena. Pozůstatky pece jsou na místě patrné dodnes. Budovy původní thunské porcelánky pak byly kompletně zbourány v roce 2002 – tím se uzavřely dějiny jedné z nejvýznamnějších a nejslavnějších českých porcelánek.

 

[1] Historie a současnost podnikání na Chomutovsku, Kadaňsku a Vejprtsku, s.98, Žehušice 2003.

[2] Historie a současnost podnikání na Chomutovsku, Kadaňsku a Vejprtsku, s.99, Žehušice 2003.