A picture

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuality

Aktuality ke stažení

Kalendář akcí

Kultura

TLAČÍTKO PRO ŽIVOT

TLAČÍTKO PRO ŽIVOT

Návštěvnost stránek

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 501
TÝDEN: 4847
CELKEM: 500898

Obsah

Jak potvrzuje listina krále Přemysla Otakara II. z listopadu 1261, vznikla v té době spolu s dalšími vesnice Vernéřov. Lokátor jménem Arno, kadaňský měšťan, přivedl na vybrané místo skupinu německých svobodných sedláků, kteří zde vybudovali osadu. Název obce byl nejspíš odvozen od jména jejich předáka Wernharda a původně zněl Wernhardsdorf. V 19. století se název ustálil na tvaru Wernsdorf, z něhož roku 1921 vzešlo české označení Vernéřov.

Hned po založení daroval král vesnici klášteru Grünhain v Míšeňsku, jehož opat se stal vernéřovskou vrchností. Od něj dostlali ves v zástavu bratři ze Šumburka, kteří jej dostali v polovině 16. století dědičně. V roce 1552 od nich vesnici koupil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Po jeho smrti roku 1583 připadla jeho synu Valdemrovi. Ten však pro velké zadlužení otcovské dědictví neudržel a Vernéřov se stal majetkem Jiřího Popela z Lobkovic, ktewrý jej přičlenil ke svému rozlehlému panství Chomutov. Jiří Popel však upadl u císaře v nemilost, byl obviněn z velezrady, roku 1594 odsouzen k doživotnímu vězení a jeho obrovský majetek zkonfiskován. Jednotlivé části chomutovského panství královská komora rozprodala a Vernéřov s Louchovem a Domašínem koupil roku 1606 císařský komoří Eliáš Schmidtgräbner z Lusteneku. Ten byl po bitvě na Bílé hoře pro svoji účast na českém stavovském povstání odsouzen ke ztrátě majetku. Stratek Vernéřov a k němu patřící osady byly dány roku 1623 do zástavy hraběti Bořitovi z Martinic. O rok později je však koupila Schmidtgräbnerova dcera Helena. Její synovec Vilém Jindřich nechal ve Vernéřově postavit zámek.

Třicetiletá válka postihla Vernéřov stejně tvrdě jako celý kraj. Nejen že byl třikrát vypleněn a vypálen Švédy, ale roku 1636 tu navíc řádil mor. Podle berní ruly z roku 1654 bylo ve Vernéřově 12 sedláků a 23 chalupníků. Z uvedeného počtu lze dovodit, že tu žilo asi 180 až 200 lidí. Uvádí se jeden kovář, tři mlynáři a jeden šenkýř. Během třicetileté války došlo k značnému úbytku obyvatel a k vylidnění venkova. Nastalo období, kterému se říká druhé nevolnictví. Šlechta nechtěla přijít o své dosavadní příjmy, proto zbylé sedláky neúměrně zatěžovala robotnými i daňovými povinnostmi. To vedlo na mnoha místech v Čechách k selským bouřím. Roku 1680 propukla selská rebelie i na Klášterecku. Jedním z jejich vůdců byl vernéřovský sedlák Tobiáš Fiedler. Poté, co byla vzpoura potlačena, Fiedler skončil na šibenici a jeho majetek byl rozprodán. Členové rodu Schmidtgräbnerů vlastnili Vernéřov do roku1701, kdy jej získal Václav Arnošt Markvart z Hrádku. Ten byl jedním z průkopníků průmyslového podnikání v Čechách. Ve Vernéřově založil manufakturu na výrobu pušek. Václav Arnošt Markvart z Hrádku zemřel roku 1739 a Vernéřov s jeho osadami koupil v dražbě Václav Antonín Chotek, hrabě z Chotkova a Vojnína. Ten pokračoval v provozování puškařské manufaktury. Nejvyššího stavu dosáhla v roce 1769, kdy zde pracovalo na 83 řemeslníků (kováři, zbrojíři, puškaři, pažbaři). Po polovině 18. století začala být manufaktura pasivní. Zakázek ubývalo a rostla konkurence. Jenom v blízkém okolí se začaly pušky vyrábět v Přísečnici a Vejprtech. Proto začal hrabě Chotek manufakturu a její zařízení v roce 1772 postupně rozprodávat. Celý podnik zanikl v roce 1834. Chotkové drželi Vernéřov do roku 1803. Pak se majitelé v rychlém sledu střídali: Ldvík Sultzer, pražský velkoobchodník Petr z Ballabene, Josefa Wolfová z Wolsfbergu, Johan Reinwart, František Karel z Weidenheimu. Potomkům posledně zmíněného patřil velkostatek Vernéřov až do roku 1945.

Po první světové válce se značná část obyvatelstva orientovala levicově. To se projevilo i na volebních výsledcích z roku 1925, kdy volilo 200 občanů Vernéřova komunisty, 199 Svaz zemědělců a jen 84 Německou nacionální stranu. Teprve v roce 1935 získala Henleinova Sudetoněmecká strana převahu. Za druhé světové války působila ve Vernéřově firma Seidl, která vyráběla dřevěné domy pro potřeby německých koncentračních táborů. Až do roku 1914 chodily vernéřovské děti do školy v Mikulovicích. Téhož roku byla otevřena vlastní německá škola. Česká škola zde zahájila činnost v soukromém domě Karla Peinelta až 1. září 1937. Už za rok však po německém záboru zahraničí zanikla. Obnovena byla až v roce 1945. V 60. letech se zde uskutečnila řada úprav a zlepšení – asfaltová silnice, rekonstrukce elektrického vedení, výbojkové veřejné osvětlení, regulace koryta Hradišťského potoka a pod. Na jaře 1963 tu byla zahájena bytová výstavba, při níž byly postaveny dva panelové domy. Byla zde knihovna i ochotnické divadlo.

Do osudu obce ale neblaze zasáhla existence elektráren v nedalekém Prunéřově. Hned jak vešlo ve známost, na počátku 70. let, že se má na území obce zřídit sklad popílku, vznesl Místní národní výbor oficiální protest Komisi na ochranu životního prostředí při vládě České socialistické republiky. Protestovalo se i v dalších letech, ale marně. Vesnice byla nuceně vysídlena a zbourána. Musela ustoupit plánu, který se nakonec vůbec neuskutečnil. Katastr zrušené obce byl spolu s jejími osadami Hradiště, Pavlov a Potočná přičleněn k 1. lednu 1988 ke Klášterci nad Ohří. Při prvním úředním sčítání obyvatel v roce 1850 měl Vernéřov 693 obyvatel. Vrcholu dosáhl v roce 1930 se svými 1156 obyvateli. Po 2. světové válce klesl podchodem Němců počet obyvatel na polovinu. Roku 1980 tu ještě žilo 403 obyvatel. Sčítání z roku 1991 už v obci neuvádí jediného obyvatele.