Rozhovor - Život na zámku

Rozhovor se Zdenou Skřivanovou, roz. Horváthovou,
o životě na zámku Vernéřov

Do redakce Kláštereckých vln nám od Josefa Archmanna přišel velmi poutavý rozhovor se Zdenou Skřivanovou, dříve Horváthovou, která žila na zámku ve Vernéřově. Jeho zkrácenou verzi jsme se rozhodli zveřejnit v novinách 05/2025 a připomenout tak důležitou historii na téma zaniklých obcí. Jeho plné znění si můžete přečíst zde:

J.A.      Dobrý den, děkuji, že jste si našla čas a my se díky Vám můžeme dovědět, jak vypadal život na zámku ve Vernéřově. Od jakého roku jste žila na zámku?

Z.S.      Asi od roku 1963. 

J.A.      Žila jste na zámku i se svou rodinou?

Z.S.      Ano, bylo mi asi šest, maximálně sedm let.

J.A.      Ve které části zámku jste bydleli a kolik vás tedy bylo?

Z.S.      Bydlela jsem v jedné části, o které se nepíše, byl to takový domeček asi 100 m od velikého kaštanu u nádvoří, u severního křídla.

Jak jsem slyšela, prý v domečku kdysi bydlel správce zámku, ale patřil k tomu nádvoří. Já zde bydlela se šesti sourozenci, maminkou a tatínkem. Když jsme se nastěhovali, žil tam jeden starší pán, který se krátce potom (asi po dvou měsících) odstěhoval.

Ten domek byl takový podlouhlý a měl jeden vchod, schodiště (asi osm schodů), vpravo byla jedna místnost, kde bydlel ten pán, a vlevo byla podlouhlejší chodba, kde byly čtyři místnosti. Byl to nízký jednopodlažní barák. Nad pánem, který tam ještě bydlel, byla veliká terasa, na kterou jsme my děti nesměly, abychom nespadly, jelikož zábradlí nebylo ve vyhovujícím stavu.

J.A.      To je zajímavé, zkusím přímo o tomto domečku dohledat ještě nějaké informace, případně fotografie. Takové domky pro správce často u zámků bývají... Přímo v zámku bydlely nějaké rodiny?

Z.S.      Ano, bydlely. Byl to dvoukřídlový zámek. Při pohledu z nádvoří, tak to nejvíc rozbité levé křídlo (pozn. horní část jižního křídla), tam bydlela moje babička s dědou, to druhé křídlo (severní), kde byla ta kovárna a stáj na koně, tak tam bydlela rodina Poláků.

Když se vešlo do zámku po schodišti (nacházelo se v severním křídle), tak byla dlouhá chodba a přímo naproti schodišti byl byt, kde bydlela rodina Linzmajerů, ti se potom odstěhovali a rodina Poláků se nastěhovala po nich, jelikož to byl větší byt.

Po dlouhé chodbě směrem k levému křídlu se v rohu nacházel byt, kde bydleli Klanerovi, byli to dva starší lidé, moc hodní, pomáhali babičce.

Podél chodby se nacházely dvoje dveře, které byly zamčené, ale my se tam jako zvědavé děti vždycky dostaly. Byly tam truhly, kopy papíru a všeho možného.

Ještě musím připomenout, že v pravém křídle se mezi byty Poláků a Linzmajerů nacházela kaple. Pro nás byla zamčená, jelikož tam hrozilo propadnutí stropu. Kaple byla krásná, ale naprosto vykradená. Sochy, obrazy, vše bylo vykradené. Poté to majitelé, tedy statky uzamkly a víc jsme nic neviděli.

J.A.      To je moc zajímavé. Myslíte, že v těch truhlách a ty stohy papírů, že to byly nějaké staré dokumenty týkající se zámku?

Z.S.      Je to dost možné, také jsme tam našli dutinky na cigarety, těch tam byla spousta, protože se poblíž propadlého pivovaru pěstoval tabák. Ale papírů a dokumentů tam byly neuvěřitelně plné truhly.

J.A.      Ty truhly a dokumenty jste ještě někdy potom viděla? Někdo si je vyzvedl, než došlo k odstěhování, nebo už o nich nikdo nic nevěděl?

Z.S.      Já už o nich nic nevěděla, vše bylo psáno německy. Ze zámku jsem odcházela, když mi bylo osmnáct let. Babička tam ještě bydlela, ale dům se propadal, tak ji přestěhovali nahoru do Vernéřova kousek od hasičárny, kde kdysi žil pan Babinčák. Tam bydleli do doby, než Vernéřov zbourali, potom je přestěhovali do města.

Musím ještě dodat, že v křídle, kde bydlela babička a kousek od ní přes chodbu paní Klanerová, byla taková úniková chodbička. Bylo to točité schodiště, které vedlo zdola od průjezdu až na půdu. Někdy jsem tudy prošla, i když jsem se bála, protože tam nebylo světlo. Když jsem po točitých schodech vylezla nahoru k babičce, byla jsem tam rychleji.

Po pravé straně průjezdu (při pohledu od silnice) byly sklady s obilím. Kdysi tam ale prý bývala kuchyň, kde se vařilo, tak si myslím, že po točitém schodišti se nosilo nahoru jídlo a podobně.

Tam, kde bydlela babička, si myslím, že byly prostory pro panstvo. To byly místnosti, do kterých se ale nechodilo, protože se to už začalo propadávat. Ale byly tam úžasné pokoje, něco jako prosklená terasa, opravdu takové jako na zámku, krásně tam svítilo sluníčko, takže si myslím, že v tomto křídle bydlelo panstvo.

J.A.      Ty dokumenty tedy byly v němčině, takže to muselo být ze starší doby a jistě to souviselo se zámkem. Mohly by nám hodně říci, ale obávám se, že už jsou nenávratně pryč... Když tedy byli kvůli havarijnímu stavu ze zámku vystěhováni poslední obyvatelé, jak dlouho byl zámek opuštěný, než došlo k likvidaci Vernéřova?

Z.S.      To přesně nevím, protože babička tam zůstala bydlet jako poslední, mohlo to být někdy v sedmdesátých letech, to už tam asi nebyla.

Jelikož bydlím v jižních Čechách, opět kousek od zámku Hluboká, tak jsem tam byla na návštěvě za kamarádkou asi v roce 1978 a zámek byl celý zarostlý, nebyla vidět ani ta cestička k průjezdu.

J.A.      K likvidaci došlo ve druhé polovině osmdesátých let, takže zřejmě více než deset let mohl být zámek opuštěný...

Z.S.      Je to dost dlouho na to, aby z něho zůstala hromada sutin. Je mi to neskutečně líto. Pro děti a vůbec pro nás to byl ráj na zemi. Takových rostlin a ovoce, co tam rostlo, jsem doposud neviděla, zdá se, že tam panstvo hospodařilo dobře. Když rozkvetly šeříky, byl to ráj, každý šeřík měl jinou barvu, vůně byla neskutečná.

Ty dokumenty mohly být i o tom, jak vedli zemědělství a podobně.

Dnes říkám svým dvěma synům, že takové dětství, jako jsme prožili my, oni nikdy neprožijí. Bylo to samé tajemství, to děti milují.

J.A.      Naprosto souhlasím. Čím více zážitků a pohybu venku děti mají, tím lépe pro ně. Vy jste prožili krásné dětství na neobvyklém místě, obklopeni přírodou. Nové generace se o toto čím dál více ochuzují, jsou připoutání k monitorům počítačů nebo displejům mobilních telefonů a ten krásný svět venku je nezajímá...

Z.S.      Nemůžu nic než souhlasit.

J.A.      Je také známé, že za komunismu byla péče o památky velmi špatná. Řada historických a krásných objektů byla buď zcela zničena, nebo sloužila nevhodným účelům. Díky tomu, že se o tyto objekty nikdo příliš nestaral, došly často do bídného stavu. Dříve honosné stavby sloužily, jak jste sama uvedla, například jako sklady, jindy jako kanceláře, ubytovny pro vojáky, dělníky a podobně.

Pamatujete si, v jakém byl zámek stavu, když jste se tam nastěhovali? Zajímaly se úřady o to, jak se vám v areálu žije?

Z.S.      Úřady se nestaraly o nic. Když nás tam přestěhovali, zámek byl jakžtakž v pořádku, ale byl tam už statek. Během žní tam jako brigádníky nastěhovali vojáky. Co se rozbilo, třeba okno, dveře a podobně, nic se neopravilo. Všechno chátralo, horko těžko někde byla světla na chodbách. Dřívější doba to nebrala jako nějakou památku, která by se měla zachovat. Dnes si umím představit, jak by to tam bylo krásné, kdyby se to udržovalo.

Nevím, kde jsem to vzala, ale zaslechla jsem, že tam z toho měli udělat puškařské muzeum. Někde v Pavlově, nevím přesně, bylo puškařství. Nevím, kdo to vymyslel, že pod Vernéřovem se nachází uhlí. Když se zjistilo, že tam uhlí není, tak tam chtěli ukládat odpad popílku z elektrárny. Nakonec ani to tam nebylo a dopadlo to tak, jak to dopadlo, je to strašné.

Dovedete si představit, jaké to bylo, když lidem bourali domy, ve kterých žili celý život a stěhovali je do paneláků. Staří lidé trpěli nejvíc, protože starý strom nikdy nepřesadíte.

Víte, kdo byli prvními osídlenci této pohraniční vesnice? Byli to Matuškovi a Ďurišinovi, obě rodiny byly slovenské národnosti.

J.A.      Na zámku se kdysi, ještě za dob jeho slávy a majitelů, kteří ho opečovávali, nacházely cenné sbírky. Na území Vernéřova se opravdu v 18. století vyráběly pušky, v části zvané Fáberovy chalupy. Manufakturu na tuto výrobu založil Arnošt Markvart z Hrádku. Pušky nakupovala hlavně rakouská armáda, ale odebíralo je i Turecko. Nejvíce pušek se vyrobilo roku 1735, a to 5500 kusů. Postupem času však výroba upadala, až v roce 1834 zanikla úplně.

Zámek by si jistě zasloužil úplně jiný osud, než kterého se dočkal, nejen to, že se nechal chátrat, ale nakonec zcela zanikl i s celou obcí.

Je pravda, že přesunem trpěli jistě nejvíce staří lidé. Přestěhování z venkovských domů do panelákových bytů mělo bohužel i nejednu oběť na životě. Smutným faktem je také to, že Vernéřov i s přilehlými Mikulovicemi a menšími osadami padl zbytečně, protože na realizaci původního plánu výstavby popílkoviště pro prunéřovské elektrárny nedošlo...

Víme tedy, že se o obyvatele zámku příliš nikdo nezajímal. Vzpomněla byste si, jestli zámek nabízel alespoň základní podmínky pro život jako toalety, koupelny, kuchyně? Co se týče kuchyně, pokud se tedy na zámku nacházela, byla společná, nebo měl každý byt svůj kuchyňský kout? A jak bylo řešeno vytápění zámku?

Z.S       V domečku, ve kterém jsme bydleli my, byla ve sklepních prostorech velká studna. Vodu jsme si museli tahat kýbly nahoru, vodovodní potrubí tam zavedené bylo, ale nefungovalo. Záchod tam byl, ale bohužel splachování nefungovalo. Všude jsme měli kýble s vodou. Byla tam i koupelna, kde se v tzv. brutaru ohřívala voda. Nějaká zařízená kuchyně, to neexistovalo. Museli jsme si udělat kuchyň, koupit kredence a podobně, a vodu tahat z té studně.

Topili jsme v kamnech dřívím nebo uhlím. V každé místnosti jsme měli kamínka, v kuchyni samozřejmě sporák na tuhá paliva, takhle to měly všechny byty i na zámku.

Vzpomínám si, že na dlouhé chodbě v zámku byl kohoutek na vodu, kterým prý kdysi tekla voda, ale odkud nevím, samozřejmě to ale nefungovalo. Chudák děda musel denně nosit dříví po těch schodech až do levého křídla, kde bydleli. Měli tam kachlovou pec, kamna, která tam byla původní. V ostatních místnostech se netopilo, otevřely se dveře, aby teplo prošlo i do druhé místnosti.

Při stížnosti lidí na statku se někdo pokoušel, aby voda opět tekla. Když tam byly zavedené kohouty na vodu, tak tam kdysi voda musela být, ale statky na to kašlaly. Vzpomínám si také, že jeden čas na zámku voda tekla, no spíše tekla čůrkem. Jinak v bytech záchody a koupelny byly, ale s tou vodou to bylo špatné.

V zámku voda tekla, ale hrozně pomalu. My v domečku jsme si tedy museli vodu tahat kýbly, tam jsem se něco namakala, když mamka potřebovala prát. Jak jsem zmiňovala, že tam dole byla kuchyně, kde se dříve vařilo pro panstvo, tak tam byl ale udělaný sklad.

J.A.      Tak to tedy o nějakém komfortu nemohla být příliš řeč. Myslím, že místní věděli, že to tam úplně jednoduché nemáte, ale zájem o to příliš nebyl. Přesto ale máte na zámek, zdá se, hezké vzpomínky. Scházeli jste se s ostatními rodinami? Měli jste venku například udělané nějaké posezení nebo ohniště?

Z.S.      Vzpomínky mám hezké, ty nezatracuji. S lidmi, kteří tam bydleli, jsme se občas scházeli venku, hlavně v létě. i ostatní, kteří pracovali u statku, tam zůstávali vždy „na pokec“, chlapi si měli o čem povídat a ženy také, my děti jsme tam lítaly. Dědovi jsme pomáhali s ustájením koní. Můj děda tam udělal lavičku, na které se sedávalo. Jinak jako vesnice jsme se všichni moc dobře znali, když byla třeba, věděli jsme, za kým zajít a naopak, když někdo potřeboval něco od nás, zašel k nám.

Ohýnky jsme si dělávali hlavně na podzim, pekli jsme brambory, většinou jsme se nemohli dočkat, tak jsme je jedli napůl syrové, ale černí jsme byli až za ušima. Samozřejmě vždy tam byl někdo dospělý, který to hlídal.

Byli jsme vždy vytížení prací, jelikož jsme si chovali slepičky, králíky, prase... Hlady jsme nestrádali, ale poznali jsme, co je práce, což uznávám, že je dobře. Nebyli jsme bohatí peněžně, ale na duši ano. Statek upadal, výdělky padaly přímo k zemi, tak se můj otec rozhodl, že musí hledat jiné bydlení i práci. Přes inzerát našel, ale až v jižních Čechách.

Jelikož byl jedináček, bylo pro něj těžké opustit babičku a dědu, nechat je tam samotné.

Prosil mě tedy, jestli bych nezůstala bydlet u babičky a dědy, že je tam nemůže nechat samotné, velmi ho to tížilo. Tak jsem přikývla a začala chodit do učiliště. Jezdila jsem do Mostu do školy a praxi jsem mívala v Klášterci nad Ohří, v tehdy nově otevřené restauraci Panorama. Učila jsem se na kuchařku.

J.A.      Chápu, že to nebylo jednoduché, jak pro Vašeho tatínka, tak pro Vás, vlastně pro všechny, kteří na zámku bydleli. Byl to takový vesnický styl života, kdy člověku nic samo na talíři nepřistane, a i to teplo si musí vlastníma rukama odpracovat. Přesto i takovýto způsob života by lidé často za panelákový neměnili, už pro ten kontakt s přírodou, pevnější vazby mezi lidmi...

Ale Vašeho tatínka samozřejmě chápu. Když výdělek padá dolů tolik, že už je potřeba se poohlížet po jiné práci, nemohl jinak. Přesto bylo od něj moc hezké, že Vás žádal, abyste zůstala a nenechávala prarodiče samotné.

Z.S.      Ještě k našemu domečku, byl tedy podlouhlý, za námi už byly jen louky, pole a hřiště. Okolo nás byl samý park, porosty a za tím vším vedla polní cesta až ke státní silnici č. 13, která vedla k elektrárně. Od této silnice to bylo asi dva kilometry k zámku.

J.A.      Když se ještě vrátíme k nádvoří, na jedné fotografii je vidět, že se na nádvoří, u stěny hned za průjezdem, nacházela kašna se sochou. Tu ještě pamatujete, nebo ta již v době, kdy jste zde bydleli, na místě nebyla?

Z.S.      Viděla jsem fotografie, že to tam bylo a byly tam krásné květiny, ale za nás už to tam nebylo.

Ten park a porost nás tam chránil od dopadu nečistot z elektrárny Prunéřov. Bohužel musím říct, že díky té elektrárně se ze mě přesto stal celoživotní astmatik. Bílé prádlo jsme věšeli do půdy, protože tehdy byl velký spad popílku.

J.A.      V zámeckém parku se nacházely často velmi vzrostlé a vzácné stromy. Uvedla jste, že mnohé z nich plodily velké množství ovoce, takže byly v minulosti nejspíš dobře opečovávané, stejně jako celý zámecký park, jak je patrné ze starších fotografií.

Vzpomínáte tedy na vůně a bohatost úrody parku, ale samotný park, například cestičky nebo plot, byl zřejmě podobně zanedbaný jako samotný zámek.

Z historických pramenů vyplývá, že se poblíž zámku, z přední příjezdové strany, nacházel prostor, kterému místní říkali malé hřiště. V zimě bylo toto místo zaledováváno a poblíž se nacházel jedlý kaštan, vzpomínáte na toto místo?

V první polovině 19. století se zde zřejmě nacházel rybníček, který sloužil k zavlažování přilehlé zeleninové zahrádky. Byly zde nějaké stopy, které by naznačovaly, že se zde tento rybníček kdysi nacházel?

Z.S.      Ano, stromů tam bylo nespočet a různých keřů, které na jaře kvetly. Byly tam ovocné stromy, pamatuji hrušně, které byly strašně dobré. Směrem ke kravínu byla hrušeň, ta byla opravdu veliká a rostly na ní strašně malé hruštičky, kterým jsme říkali korunky. Byly sladké jako med, ale byly začátkem léta rychle uhnívaly, takže velkou trvanlivost neměly.

Dále tam byly hrušky, které jsem ještě jinde neviděla, byly celé červené, i uvnitř, ty byly tvrdší, ale byly dobré. Potom tam byl ten jedlý kaštan. Bylo tam nespočet slivoní, různé švestky, špendlíky všech barev, třešně... Kolem zámku byla kamenná zeď, jejíž šíře mohla být kolem metru, místy byla zbouraná. Po ní jsme normálně běhali a za zdí směrem ke kravínu byl jabloňový sad. Říkalo se mu Zákrskova zahrada, nevím proč. Bylo tam více druhů jablek.

Po hlavní cestě k zámku k tomu průjezdu rostly moruše. Morušové stromy měly bílou, ale i růžovou barvu květů a ty jsme jedli. Já jsem nikdy nic takového neviděla ani nejedla, ale moje maminka mi říkala, že jako děti to trhaly a jedly, bylo to sladké. V dnešní době už vím, že stromky morušovníku lze koupit.

O rybníčku nic nevím, za nás už tam žádný nebyl, ale myslím, že tam zůstal takový močál.

Na malé hřiště si pamatuji. Chodili jsme si tam často kopat s míčem nebo hrát vybíjenou. Nad ním bylo velké hřiště, tam se hrály fotbalové turnaje mezi opilými Vernéřováky a okolními vesnicemi. (smích)

V zimě na malém hřišti se dělalo kluziště, kam jsme se školou chodili bruslit.

J.A.      Nějaké fotografie z fotbalových mužských utkání jsem viděl a opravdu je z nich patrné, že pánové byli ve velice dobré náladě.

Zámecký park byl tedy opravdu neskutečně štědrý na plody i vzácné stromy. Stavební a terénní části parku ale nikdo nespravoval, vše se nechávalo žít vlastním životem.

Ve zprávě o stavu zámku a parku z přelomu let 1985 a 1986 se píše, že zámek je ve stavu, kdy jeho likvidace již nebude žádnou ztrátou, ale parku bylo posuzovateli velmi líto.

Celková odhadní cena dřevin ze zámeckého parku dosahovala téměř 10 milionů Kčs, což je s přihlédnutím na vývoj kurzu skoro 160 milionů Kč, což už není zanedbatelná ztráta, nehledě na to, že park je zdrojem kyslíku, umí pohlcovat škodliviny z ovzduší a v neposlední řadě poskytuje prostor pro procházky a sbírání plodů.

Takže i z této zprávy je jasné, že byla veliká chyba park zničit, a to i v době, kdy se předpokládalo, že prostor bude využit pro průmysl, na což ve finále nedošlo.

Je zřejmé, že zámek i park v době, kdy jste tam žili, postupně upadal. Byli jste jedni z posledních obyvatel, kdy už objekt měl své dny pomalu, ale jistě sečtené, propadající se stropy, prakticky nulový zájem o zlepšení jeho stavu, celkově smutný obraz uvadající krásy.

Situace ve zdejším regionu byla v tehdejších letech skutečně tragická, nikdo se příliš nezabýval emisemi. Sever byl celkově jakousi průmyslu odevzdanou lokalitou. Stejná situace, co se týče ovzduší, však tehdy panovala ve všech průmyslových regionech republiky.

V tomto směru se naštěstí věci velmi zlepšily, i když dopad na zdraví jistě vždy nějaký byl a bude. I z tohoto důvodu je potřeba chránit taková místa, jako byl zámecký park ve Vernéřově.

Nad vjezdem do zámku se kdysi nacházel rodový erb Korbů z Weidenheimu, kteří nejspíše zámku dali jeho finální podobu. Znak byl nesen dvěma okřídlenými lvy a doplněn nápisem Pro Deo et Patria (Za Boha a vlast).

Pamatujete si tento znak, nebo byl již také poznamenán zanedbanou správou zámku, že byl poničený nebo zcela chyběl?

Z.S.      Ano, na to si pamatuji, ten znak tam byl.

J.A.      Ve Vernéřově jste tedy byla naposledy ke konci 70. let?

Z.S.      Ano, tak nějak. Byla jsem zrovna na mateřské a chtěla jsem navštívit kamarádku Alenu, která bydlela kousek od mé babičky, kterou tam přestěhovali. Bylo to krátce po roce 1978, jelikož syn se narodil v dubnu 1977.

J.A.      V tom roce tedy ještě Vernéřov stál, ale zámek byl již na spadnutí. Kdy se vaši příbuzní dozvěděli, že se bude celá vesnice likvidovat?

Z.S.      Vernéřov stál, ale zámek už byl zarostlý. Když jsem se tam chtěla podívat, tak mi radili, abych tam nechodila, že by tam na mě mohlo něco spadnout, stromy a podobně. V době, kdy se měla vesnice likvidovat, už tam děda s babičkou nebyli, dokonce děda už ani nežil, babičku si vzala moje teta k sobě do Chomutova. O likvidaci vesnice jsme se dozvěděli od známých, se kterými jsme byli v kontaktu. Myslím, že k likvidaci došlo postupně asi v roce 1989.

Jednou jsem si našla na internetu stránky o zaniklých obcích severočeského kraje a tam jsem našla Vernéřov. Tak jsem si všechno pročetla a popisovali, jak k tomu došlo, jak lidé protestovali, že s tím nesouhlasí, že se konaly schůze v místní hospodě. Muselo to být pro ty lidi psychicky náročné.

J.A.      Ano, četl jsem hodně materiálů na toto téma, dokonce i přepis rozhovorů z místního pohostinství U Dvou lip, ze kterého je patrné, že hodně místních nevěřilo, že by se něco takového mohlo skutečně stát. Nám by také přišlo absurdní, že by se celé naše město mělo vymazat z mapy, ať už z jakéhokoli důvodu. Ale dnes už víme, že na to skutečně i přes silné protesty došlo, nakonec zcela zbytečně. Podobný osud potkal řadu obcí nejen v severočeském kraji. Padly za oběť buď těžbě hnědého uhlí, nebo pro jiný vyšší zájem jako například při stavbě vodního díla Nechranice.

Bavili jsme se o tom, že na místě zámku jsou dodnes patrné pozůstatky sklepení, i když se zdá, že nepocházejí přímo ze zámku, ale spíše z některého z blízkých hospodářských stavení. Nalezl jsem dokonce kovový úchyt se skobou, nejspíše ze stájí, neboť zbytky po likvidaci staveb byly jen zahrnuté na hromady a nechaly se zarůst. Dodnes je možné najít úlomky obkladů, drobné předměty, zbytky dobových hraček.

Pro spoustu místních je to stále příliš bolestivé téma, a tak se na místo nevracejí, jiní naopak ano a vzpomínají... Myslíte, že se ještě někdy do míst, kde stál Vernéřov, podíváte?

Z.S.      Na zámku se chovali čtyři koně, dva byli dáni na jatka a se dvěma ještě můj děda pracoval na statku. Ale nedaleko zámku byl i kravín, tak je možné, že ten kovový úchyt mohl být i z kravína, když se to tam všechno hrnulo na sebe, kdo ví...

Několikrát Vernéřovem projížděl můj syn, který tehdy pracoval u krušnohorských lesů, a říkal mi to. Byla jsem strašně zvědavá, jestli tam ještě něco stojí, a on mi říkal: „Mami, nic tam není, ani bys nepoznala kde stál zámek.“

Blíže k mostu je prý nějaká průmyslová zóna.

A jestli se tam ještě podívám? Asi ne. Myslím, že by mě hodně bolelo srdce. Stále vyprávím, jaký tam byl život a že to, co jsme zažili my, oni nikdy nezažijí. Mám dvě vnučky, na které jsem pyšná a stále chtějí, abych jim to vyprávěla. Vyprávím jim, jak jsme si tam jako mladí užívali. Co legrace jsme užili, to se nedá zapomenout. Jako patnácti-, šestnáctiletí jsme dělali táboráky na malém hřišti, hráli na kytary a zpívali, to dneska neznají, jen počítače. Je jim už sedmnáct a dvacet let. Obě studují a z legrace mi vždy říkají: „Babi, ty bys mohla napsat knihu.“

J.A.      Věnovala jste mi celé odpoledne a já si toho velice vážím. Mockrát děkuji za Váš čas, Vaše vyprávění. Vše, co si pamatujete, je kouzelné...

Z.S.      Vše je pro památku, také moc děkuji...

Josef Archmann