17. století

Během stavovského povstání v roce 1618 se Kryštof stal jednou z jeho vedoucích osobností, za což byl po porážce v bitvě na Bílé hoře potrestán zabavením majetku. Život si zachránil jen včasným útěkem do ciziny. Kryštofův majetek včetně Klášterce tak získal císař Ferdinand II., od něj pak roku 1623 koupil majetek Fictumů spolu s majetkem Štampachů Kryštof Šimon z Thunu. Tím se spojila panství Klášterec - Nový Šumburk a Egerberg (Lestkov), dále pak vystupovala pod společným názvem panství Klášterec.

Kryštof Šimon z Thunu se jakožto horlivý katolík ihned zapojil do právě začínající intenzívní protireformace, a pomocí nátlaku tak začal donucovat své protestantské poddané, aby přijímali zpět katolickou víru. Hlavním prostředkem tohoto nátlaku byli především jezuité, kteří se na rekatolizaci podíleli i v Klášterci. Zde se však rekatolizace obešla bez nějakých dramatických událostí, nedošlo zde ani k stěhování protestantů do ciziny, jak se dělo v řadě okolních obcí a měst. V této době ale již v Evropě propukala třicetiletá válka, která pro Klášterec znamenala opravdovou pohromu. Již v roce 1621 se v okolí pohybovaly skupiny loupících vojáků. Po bitvě u Breitenfeldu roku 1631 museli klášterečtí uprchnout i se svým majetkem před Sasy na druhou stranu řeky do Doupovských hor. Trvalo pak celý rok, než byli Sasové z Čech opět vyhnáni. Roku 1636 městečko obsadili císařští vojáci. Klášterec musel vojsku platit vysoké kontribuce, které ještě umocňovaly ztráty, které mu válka způsobovala. Městečko však za sebou ještě zdaleka nemělo to nejhorší. To přišlo až v roce 1639. Tehdy císařští vojáci, ve snaze vypudit z městečka Švédy, zapálili zámek, požár nakonec zachvátil celé městečko. Vedle množství domů oheň těžce poškodil také starý kostel a faru. Jak zoufale na tom Klášterec v této době byl, asi nejlépe dokresluje skutečnost, že drancující švédské vojsko, které tudy táhlo následujícího roku, se v Klášterci ani nezastavilo. Poté Švédové okolím Klášterce táhli ještě několikrát - v roce 1642 byli celou zimu usazeni na Felixburgu a v jeho okolí, roku 1645 byl Klášterec vypleněn švédským vojskem, vedeným Tortensonem, následujícího roku se vše opakovalo, tentokrát ve městě loupili a ničili vojáci pod velením Wrangela. Nakonec tudy ještě táhli Švédové v roce 1648, to již bylo po uzavření míru. Třicetiletá válka měla pro Klášterec katastrofální následky. Lidé během ní byli sužováni bídou a velkým nedostatkem, mnoho lidí za války ztratilo svůj majetek a někteří i někoho ze svých blízkých… Konec války byl pro všechny opravdovým vysvobozením. Ještě řadu let poté trvalo, než se Klášterec ze všech válečných útrap plně vzpamatoval.

Během války, která městečko značně ochromila, zde šel život přeci jenom dál, a i v této velice těžké době se zde událo několik změn. Např. roku 1630 vydal hrabě Jan Cyprián Thun pro Klášterec všeobecný cechovní řád, což byl jakýsi soubor pravidel o vzájemném chování mistrů a ostatních členů cechu vůči sobě. Když ale později v městečku a okolních vsích počet řemeslníků vzrostl, tento všeobecný cech se rozpadl a začaly vznikat nové cechy, které měly každý vlastní cechovní řád. Během války Klášterec také změnil majitele - po smrti Kryštofa Šimona z Thunu získal roku 1635 majetek jeho synovec Jan Zikmund z Thunu. V roce 1638 se v Klášterci poprvé objevuje úřad purkmistra (starosty). Roku 1649 byla opravena požárem poškozená fara, o tři roky později se opravy dočkal také kostel. Okolo poloviny 17. století byla klášterecká farnost dost velká - tvořilo ji 16 obcí s filiálními kostely v Petlerech (kostel sv. Josefa) a v Mikulovicích (kostel sv. Mikuláše). V té době však již městečko spravovala Zikmundova vdova (Jan Zikmund zemřel roku 1646). V roce 1655 získal klášterecké panství nyní již zletilý syn Jana Zikmunda Michael Osvald. Ten se své panství, které se stále ještě nevzpamatovalo z válečných útrap, snažil oživit a pozvednout. Do historie městečka se Michael Osvald zapsal několika významnými činy. Nejprve uskutečnil renovaci zámku, postiženého požárem za třicetileté války, v 50. letech 17. století bylo k zámku také přistavěno čtvrté křídlo, čímž vzniklo vnitřní nádvoří zámku. Michael Osvald pak ve "zvelebování" zámku pokračoval i nadále a roku 1666 jej nechal přestavět. V této době také kolem zámku založil rozsáhlou zahradu se salou terrenou a vodotrysky. Roku 1659 byla řemeslníkům potvrzena a navíc doplněna práva. Podle nich se řemeslníci stávali svobodnými měšťany, osvobozenými od robotních povinností. Dne 27. března 1666 pak Klášterec zásluhou hraběte Thuna získal od císaře Leopolda I. první skutečné královské privilegium. V něm je Klášterci povoleno konat třikrát ročně výroční trhy, které městečku měly přinést vyšší příjmy, a pomoci mu tak rychleji se po válce postavit na nohy. První trhy se zde však konaly až o dva roky později, pravděpodobně pro stále ještě nepříliš dobrý stav městečka.

Michael Osvald Thun tvář městečka změnil ještě dalším významným zásahem - nechal zde (z větší části na své náklady) postavit nový farní kostel. Stavba byla zahájena roku 1665, v roce 1670 byl již kostel vysvěcen, zasvěcen byl Nejsvětější Trojici. Ve stejném roce byl starý farní kostel vyklizen a přestal být užíván. Kromě kostela nechal Michael Osvald v Klášterci postavit také dvě kaple. Roku 1682 to byla kaple P. Marie Loretánské, v roce 1690 byla postavena kaple P. Marie na skále. Již předtím - v roce 1673 zde dal Michael Osvald zřídit nový špitál. Hrabě Thun se však ukázal také jako velice tvrdý ve svém postoji vůči Židům, když roku 1666 vydal nařízení, jímž ve městě zakázal přebývání jakéhokoliv Žida. Toto nařízení se pak dodržovalo pravděpodobně až do tolerančního patentu, vydaného císařem Josefem II. na konci 18. století, který částečně zrušil židovská náboženská a občanská omezení. Plné rovnoprávnosti však Židé dosáhli až přijetím ústavy v roce 1867. Roku 1671 rozdělil Michael Osvald rodový majetek na tři samostatná svěřenectví (fideikomisy) Sám si ponechal panství Klášterec, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí, Žehušice a Markvartice, svému bratru Maxmiliánovi nechal Děčín, Jílové a Bynov, druhý bratr Jan Arnošt pak dostal panství Achleuten - Hochenberg v Horních Rakousích. Koncem 70. let 17. století se v Čechách začal projevovat jeden zprvu velice nenápadný důsledek třicetileté války. Byla jím rostoucí nespokojenost a napětí ze strany poddaných vůči vrchnosti kvůli stále se zvyšující robotní povinnosti. Před třicetiletou válkou byl totiž každý poddaný povinen odpracovat v průměru 2-3 dny měsíčně, zatímco po válce se tato povinnost zvýšila až na několik dnů týdně! Tímto zvýšeným útiskem poddaných se šlechta snažila udržet své příjmy na stejné úrovni i přes velice špatný poválečný stav celé země. Sedláci se tedy začali bránit různými peticemi a stížnostmi, zasílanými státním úředníkům i samotnému císaři, jejich snaha o zmírnění pro ně sotva únosné situace však stále vycházela naprázdno. Roku 1680 tedy nakonec v téměř celých Čechách propukla vlna selských rebelií, která se nevyhnula ani kláštereckému panství, obyvatelé samotného Klášterce se jí však nezúčastnili. Povstání sedláků bylo nakonec krvavě potlačeno a jeho vůdci popraveni. Hrabě Thun poté městečko za jeho "neúčast" v rebeliích odměnil snížením kontingentu výčepu panského piva. Tento kontingent přikazoval právovárečným měšťanům vyčepovat určitý počet várek piva z vrchnostenského pivovaru předtím, než si směli začít vařit pivo vlastní. Poté, co císař Leopold I. vydal nový robotní patent, který špatnou situaci sedláků příliš neřešil, propuklo v Žateckém kraji roku 1682 nové selské povstání, ke kterému se již připojili také klášterečtí poddaní. Sedláci táhli do Mašťova, který patřil krajskému hejtmanovi Johannu z Goltze, jež zde právě pobýval, ten však proti nim poslal vojsko. To pak povstání opět potlačilo a následovaly další popravy… Těžká situace robotou sužovaných sedláků tak pokračovala i nadále.

Když roku 1694 Michael Osvald zemřel bez mužských potomků, získal klášterecké svěřenectví jeho bratr Maxmilián. Za jeho správy se v městečku začalo velmi rozvíjet tkalcovství, na přelomu 17. a 18. století zde bylo na 57 tkalcovských mistrů. V této době mělo městečko také svůj první spolek, tím byl spolek střelců, založený již před rokem 1700. Střelecké soutěže, které se zde od založení spolku pořádaly, byly významnou událostí a účastnilo se jich všechno měšťanstvo. V roce 1700 přestal mlýn, postavený Leem z Fictumu, patřit panství, když jej hrabě Thun prodal jistému pekařskému a mlynářskému mistru. Mlýn pak vystřídal ještě několik soukromých majitelů a po škodách, které mu napáchaly odcházející ledy, musel být několikrát znovu obnoven, až nakonec roku 1874 vyhořel a definitivně zanikl.