18. století

Roku 1701 Maxmilián zemřel a jeho majetek přešel na syna Jana Františka Josefa, který se nakonec stal držitelem všech tří svěřenectví. Během 19 let jeho správy v městečku nedošlo k žádným zásadním změnám. Roku 1706 zde bylo obnoveno popraviště, datum zániku toho starého nám však není známo. Nevíme tedy přesně, jak dlouho byl Klášterec bez vlastního popraviště, jisté ale je, že to obnovené zde příliš dlouho využíváno nebylo. Již v roce 1725 se totiž v Klášterci konala poslední poprava.

Za Jana Františka Josefa byla také roku 1714 opravena hřbitovní kaple, ze které bylo v této době (díky zdejší uctívané sošce P. Marie) vyhledávané poutní místo. Po smrti Jana Františka Josefa zdědil majetek Jan Josef František, za něj však panství až do roku 1733 poručensky spravovala jeho matka Filipina. Ve 20. letech 18. století bylo v Klášterci celkem 11 cechů - byly to cechy řezníků, ševců, soukeníků, pekařů, mlynářů, kolářů, kovářů, pláteníků, sládků a sladovníků, tesařů a bednářů. Ve městečku však chyběl lékař, zdravotnická péče tu byla pouze v podobě lidového léčitelství, zuby tedy trhal kovář, nemoci léčili šarlatáni a kořenářky… Prvního skutečného lékaře měl Klášterec až od roku 1731. Roku 1723 byla škola v Klášterci téměř celá znovu postavena, již ale roku 1726 při velkém požáru městečka vyhořela. Oheň zde toho roku napáchal velké škody - zničil nebo poškodil řadu domů, vedle školy také zcela zničil starý kostel, který byl poté zbourán a již nikdy nebyl obnoven. Na jeho místě později vznikl nový špitál. Požárem byl poškozen i farní kostel, ten však byl poměrně rychle opraven.

Roku 1733 se správy majetku ujal Jan Josef František z Thunu. Za něj Klášterec prošel hned dvěma válkami. První z nich - válka o rakouské dědictví - přišla v roce 1740. Městečko touto válkou naštěstí nebylo nijak výrazně poškozeno, obyvatelé trpěli především častým ubytováváním vojáků, která museli hradit ze svých kapes. V roce 1742 byl Klášterec obsazen francouzskou armádou, táhnoucí do bitvy s císařskými oddíly. Tato válka skončila v roce 1748 a život v městečku se brzy vrátil do normálu. O nepříliš velkém důsledku války na zdejší život svědčí také to, že v roce byla zahájena dlouho odkládaná výstavba nového velkého poutního kostela P. Marie. Dokončen byl roku 1760, chyběly mu však ještě věže, které byly dostaveny až po jeho renovaci (proběhla roku 1825) v roce 1831. Krátce po dokončení kostela (v letech 1764-65) byla v jeho blízkosti postavena ještě kaplička, sloužící jako márnice. Roku 1756 vypukla sedmiletá válka a ani ta se Klášterci nevyhnula, když v roce 1762, tedy rok před jejím skončením, muselo městečko zaplatit výpalné Prusům. Jinak zde ale také tato válka proběhla bez pohromy. Roku 1755 byla přenesena hrdelní soudní pravomoc zdejší vrchnosti na soudy v krajských a dalších vybraných městech. Městečko tak dál soudilo drobné zločiny, vrchnosti pak zůstalo patrimoniální právo, vyplývající ze správy panství. Během 18. století v zemi proběhlo několik pokusů o zlepšení situace sedláků v podobě robotních patentů, skutečných změn však dosáhla až Marie Terezie svým patentem z roku 1775, který stanovoval, že robotní povinnosti byly určovány podle výše daně. Poddaní si pak mohli sami zvolit, přijmou-li tento nový systém roboty, či zůstanou u starého. Klášterečtí se rozhodli zůstat u starého systému, který byl pro vrchnost výhodnější. Dá se tedy předpokládat, že vrchnost si toto rozhodnutí na poddaných vynutila určitým nátlakem. Později se robotní povinnost postupně přeměňovala na peněžní dávky. V roce 1782 Klášterec získal první les, který zakoupilo právovárečné měšťanstvo. O dva roky později městečko postihl další požár. Při něm byla kromě řady domů opět zničena zdejší škola, plameny zasáhly také radnici, zámek a kostel Nejsvětější Trojice, kde následkem ohně pukl velký a malý zvon. Zatímco zámek byl poměrně brzy po požáru opět uveden do pořádku, radnice byla opravena pouze provizorně (pravděpodobně se tehdy již počítalo s výstavbou nové radnice, ke které ale došlo mnohem později), a o škole zmínky po požáru ustávají zcela. Dále se hovoří pouze o dvou školních třídách, k nim pak ještě roku 1839 přibyla třetí učebna. V roce 1784 byl v Klášterci zřízen další špitál. Roku 1785 Jan Josef František znovu rozdělil rodový majetek na tzv. thunské majoráty. Ty pak rozdělil mezi své syny, klášterecký majorát při tomto dělení získal František Josef Jan z Thunu.

František Josef Jan se do historie městečka zapsal jako velice podnikavý člověk, který se snažil o jeho rozvoj, o novou organizaci hospodářství a zemědělství, a který byl velkým zakladatelem manufaktur. Po zrušení nevolnictví císařem Josefem II. v roce 1781 totiž došlo k velkému uvolnění pracovních sil, a začala se tak rychle rozvíjet průmyslová a manufakturní výroba. Zároveň ale také začaly postupně zanikat cechy a pro hájení stavovských zájmů tak začala vznikat nová společenstva řemeslníků. Roku 1785 konečně došlo k úplnému zrovnoprávnění obyvatel dolního a horního městečka. Zároveň byla obnovena rada Klášterce, a to tak, aby po starostovi z horního městečka následoval starosta z městečka dolního. Nutno však podotknout, že tato rada mohla o chodu městečka rozhodovat pouze velice omezeně, hlavní slovo při rozhodování měla stále vrchnost. V této době zde žilo asi 850 obyvatel - Klášterec patřil mezi města třetí třídy, byl tedy ve stejné kategorii jako například Údlice, Mašťov nebo Radonice! Nedá se tedy říci, že by byl Klášterec již v této době skutečným městem, podobným městům královským. Tím se stal až později - teprve v druhé polovině 19. století. K roku 1786 byla v městečku již nankinská textilní manufaktura, výrobna ocelového zboží, punčochárna a podnik na zpracování sazí. Nankinskou tkalcovnu založil hrabě Thun roku 1786, aby zajistil práci zdejším chudým lidem - po požáru v roce 1784 v městečku nebyla příliš dobrá situace a pracovní místa se hledala jen těžko. Textilní manufaktura zanikla v roce 1798. V 80. letech 18. století bylo na kláštereckém panství také dosti rozšířeno krajkářství, na celém panství působilo na 140 krajkářů. V této době vznikl i první klášterecký vodovod. Roku 1794 v městečku zahájila provoz Weberova porcelánka, která se brzy stala velice úspěšnou a začala své výrobky prodávat do řady evropských zemí. Dlouhou dobu pak byla jediným významným průmyslovým podnikem v Klášterci.

Císař Josef II. za své vlády v zemi zrušil řadu kostelů a klášterů. Jeho sekularizační nařízení se dotkla také Klášterce, zde byly v jejich rámci roku 1790 zrušeny kaple na skále a loretánská kaple. Naproti tomu za Josefa II. se konečně zlepšily životní podmínky Židů, na konci 18. století se městečko na krátkou dobu dokonce stalo střediskem všech Židů panství, ti zde měli i svou synagogu (spíše asi jenom modlitebnu). Podle záznamů tu však o 50 let později již žádní Židé opět nežili.