19. století

Když roku 1800 František Josef Jan zemřel, zdědil Klášterec jeho syn Josef Jan. Za krátkou dobu jeho správy se v Klášterci příliš událostí nestalo, za zmínku stojí pouze zbourání střelnice v roce 1804, čímž se rozpadl zdejší střelecký spolek, avšak jen do roku 1815, kdy došlo k jeho novému založení. Opětovnou popularitu a rozvoj spolku dokládá výstavba nové střelnice v roce 1829. Roku 1805 byla v městečku také založena farní knihovna, která časem čítala 4000 svazků, a v roce 1809 proběhla důkladná oprava střechy nového kostela. O rok později získal Klášterec Josef Matyáš z Thunu, který byl posledním majitelem městečka. Roku 1813 také Klášterec pocítil probíhající napoleonské války, když tudy táhlo levé křídlo rakouské armády do Drážďan. Městečko sice nebylo nějak výrazně poškozeno, přesto bylo toto tažení, ostatně stejně jako kterékoliv jiné, spojeno s útrapami obyvatel. Válka se už pak Klášterce naštěstí nijak dál nedotkla.

Ve 40. letech 19. století začaly být v Klášterci stavěny a upravovány silnice. Vznikla tak např. karlovarská silnice, upravena byla silnice do Vernéřova a Kadaně, a silnice od porcelánky do města byla přeložena. S výstavbou silnic je také spjato mýtné, které bylo zavedeno v roce 1843, aby se co nejdříve uhradily náklady vložené do výstavby. Kvůli výstavbám komunikací musela být městě také stržena zvonice a budova špitálu. Zatímco zvonice byla hned po dokončení stavby silnice v roce 1848 opět postavena, špitál na své opětovné zřízení čekal až do roku 1880.

Rok 1848 přinesl Klášterci, stejně jako celým Čechám a vlastně celé Evropě, řadu významných změn. Bylo to krátké a bouřlivé revoluční období, které změnilo po léta zavedené principy. V této době také v Klášterci vznikla ozbrojená složka - Národní garda, jíž zde velel hrabě Josef Osvald Thun. Nejvýznamnější událostí tohoto roku bylo bezesporu zrušení poddanského svazku a tedy i vrchnostenské pravomoci nad poddanými. Lidé tak přestali být robotníky a stávali se plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali. Těmi se však nestali najednou - ze dne na den, ale nejdříve museli své bývalé vrchnosti zaplatit náhradu. Každý poddaný se tak musel k vyvázání z roboty a poddanství přihlásit, a když pak zaplatil částku, kterou mu vyměřila vyvazovací komise jako náhradu, obdržel písemné potvrzení o svém vyvázání. Protože však byla náhrada dosti vysokou částkou, mnozí sedláci s jejím zaplacením nesouhlasili a záměrně setrvávali v plnění robotních povinností. K úplnému dokončení vyvazovacích aktů tak na kláštereckém panství došlo až v roce 1873. Dále se všechny obce staly samostatnými správními jednotkami, přestaly tedy náležet k panství a byly svobodné. Ani Klášterec nebyl výjimkou, v roce 1848 již měl prvního skutečně zvoleného starostu, kterým byl Josef Melzer. V čele obce stál obecní výbor, z nějž se volilo představenstvo, které tvořil právě starosta spolu s nejméně dvěma obecními radními. Rod Thunů již tedy Klášterec nevlastnil, nadále mu však zůstal obrovský majetek, díky kterému byla hraběcí rodina hospodářsky velice významná a i nadále si tak ve městě udržovala značný vliv. Důkazem toho je, že hrabě Josef Osvald Thun a také jeho syn Osvald, byli v letech 1861-1876 a 1876-1913 starosty města.

Druhá polovina 19. století byla v Klášterci ve znamení zakládání spolků. Ty zde pak tvořili významnou část kulturního a společenského života. Již v roce 1845 byl ve městě založen Spolek pro podporu hudebního umění, v roce 1861 pak Spolek divadelních ochotníků, r. 1865 Spolek veteránů, r. 1871 Německý tělocvičný spolek, vedle něj později vznikl také Dělnický tělocvičný spolek, Německý sportovní spolek a 1. německý spolek pro zimní sporty. Roku 1873 byl založen Spolek dobrovolných hasičů, o sedm let později svou činnost zahájil Krušnohorský spolek, uvnitř nějž vznikla v roce 1926 skupina "Starý Klášterec", kladoucí si za cíl vytvořit ve městě muzeum. O stále popularitě zdejšího Spolku střelců svědčí výstavba nové střelnice, která proběhla v roce 1878. Roku 1889 ve městě vzniklo Zemědělské kasino, které později nahradil Svaz Zemědělců. Časem zde vznikla řada dalších spolků - Svaz Němců v Čechách, Německý kulturní svaz, Pěvecký a hudební spolek "Svornost", po první světové válce vznikla Místní skupina válečných poškozenců, vdov a sirotků, dále zde působil Spolek králíkářů, později změněný na Spolek chovatelů drobného zvířectva, Spolek včelařů, Spolek majitelů domů, Cyklistický spolek dělníků, Spotřební spolek Jednota, Spolek na ochranu zvířat, ve 30. letech vznikl v dolním městě nový Střelecký spolek, z této doby pak pochází také Spolek přátel SSSR, Spolek pro údržbu církevních objektů ve farnosti Klášterec, v činnosti byly také dobročinné spolky, jako např. Spolek německých přátel dětí a Domov pro bezdomovce. České spolky byly v Klášterci dva - Národní jednota severočeská a Tělocvičná jednota Sokol - oba vznikly až po vzniku ČSR. Z množství spolků, které ve městě vznikly, je patrné, jak byly důležitou součástí života obyvatel.

Kromě zakládání spolků, byla druhá polovina 19. století také obdobím rozvoje a novinek, které přinesl technologický pokrok. Roku 1850 byl vydán zákon o zřízení obchodní a živnostenské komory, která tak tvořila zájmovou organizaci obchodníků a průmyslníků. Klášterec spadal do obvodu Obchodní a živnostenské komory v Chebu. Ve stejném roce bylo přestěhováno městské vězení, které se do té doby nacházelo na zámeckém dvoře jako přístavek panské hospody, do sklepních prostor radnice. Roku 1852 byla ve městě otevřena první poštovní stanice. Následujícího roku byl stržen starý pivovar a na jeho místě byl postaven pivovar nový, rozšířený a zmodernizovaný. V roce 1855 byla zahájena výstavba nové radnice, která pak neplnila pouze funkci úřadu, ale byla také společenským a kulturním střediskem města - konaly se zde plesy, přednášky, divadelní představení apod.

Roku 1856 vyhořel panský pivovar, oheň se odtud rozšířil také na zámek. Po požáru pak byl tento pivovar přemístěn mimo město k panskému špýcharu, kde k němu byla roku 1871 ještě přistavěna restaurace. Poškození zámku si vynutilo přestavbu, která mu dala dnešní podobu anglické gotiky. Po tomto požáru také zanikla zdejší manufaktura na výrobu ocelového zboží. Zbytky po požáru však ještě ani nestačily být zcela odklizeny, a již roku 1859 zde vypukl další, tentokrát již poslední požár - ten zachvátil celé město a způsobil mu velké škody. Kromě řady domů plamenům podlehla také nově postavená radnice, budova pošty a "škola"(tedy budova panství, v níž probíhala od roku 1784 výuka). Klášterec tak byl po požáru zcela bez školy a vyučování bylo pouze velice provizorní - ve městě zničeném požárem zkrátka nebyl žádný vhodný prostor pro zřízení školy náhradní. Část dětí tedy musela docházet do domu Václava Fritsche v Miřeticích, část se chodila učit do thunské hájovny. Tak však již velice brzy přestala být pro svůj špatný technický stav používána a výuka se tak opět stěhovala - kam jen to šlo. Chvíli se učilo ve stodole vedle hájovny, v kuželníku hostince v Miřeticích apod. Tento stav trval do roku 1864, kdy byla konečně postavena nová školní budova. Ještě v témže roce byla v Klášterci také zřízena 4. třída. O pět let později pak vznikl zákon o všeobecné povinné školní docházce, který konečně prakticky potlačil negramotnost. Město se po požáru brzy vzpamatovalo a opět mohl pokračovat jeho rozvoj. Dne 6. ledna 1865 byla v Klášterci otevřena první lékárna. V roce 1867 zde zahájil činnost samostatný telegrafní úřad, který se po sedmi letech sloučil s poštovním úřadem. V této době v Klášterci žilo ve 182 domech na 1436 obyvatel. Roku 1870 začaly práce na jednokolejné železniční trati, během ní byl také stavěn most přes Ohři. K jeho výstavbě se váže incident, kdy jistý novinář Mikoláš Urban z Urbanstadtu zahájil proti stavbě mostu kampaň, ve které předpovídal vznik ničivých záplav, způsobených ucpáváním mostu během povodní či odchodu ledů. I přes uklidňující posudek povolané komise, se však obyvatelé vesnic na Ohři rozhodli otevření mostu zabránit, a proto se jej dne 10. března 1871 vydali zbourat. Proti několika stovkám lidí, vyzbrojených motykami a krumpáči, pak musela zasahovat i armáda. Vše nakonec dobře dopadlo a provoz na železnici byl zdárně zahájen. Poměrně brzy po svém otevření - v roce 1883 - sice nádražní budovu postihl požár, při něm však byla zničena pouze střecha vše bylo brzy opět uvedeno do pořádku. V roce 1879 byl přes Ohři postaven další most, tentokrát silniční, kolem něj však již žádný rozruch nevznikl. Výstavba tohoto mostu znamenala konec převoznického řemesla, které zde mělo velkou tradici, a také plavení dřeva po Ohři, protože vory pod mostem již nemohly proplout.

V 80. letech došlo také k další řadě úprav městských komunikací, v této době se začaly stavět i chodníky, jejich výstavba pak pokračovala i na počátku 20. století. Roku 1880 byl v Klášterci zřízen další špitál a následujícího roku útulek pro chudé. V roce 1883 zde byl objeven pramen minerální vody, čímž vznikla stáčírna klášterecké kyselky. Později byl provoz tohoto podniku značně rozšířen, přímo nad pramenem byl postaven pavilon a v jeho těsné blízkosti vznikl park, který dal celému místu téměř lázeňský charakter. Klášterec se stal díky své kyselce skutečným letoviskem. V roce 1884 proběhla velká renovace celého kostela Nejsvětější trojice a následujícího roku byl poprvé rozšířen zdejší hřbitov. Dalšího rozšíření se pak dočkal v roce 1905. Dne 18. srpna 1887 byla v Klášterci také otevřena spořitelna a o tři roky později zde konečně existovalo jedno společenstvo řemeslníků. Na konci 19. století ve městě konečně došlo i ke zlepšení lékařské péče. Již od poloviny století byla zavedena funkce okresního úředního lékaře a v roce 1888 vznikl zákon, jímž byly zřízeny lékařské obvody, každý s jedním lékařem. Skutečnou nemocnici sice Klášterec nikdy neměl, na konci 19. století tu však jakási nouzová nemocnice zřízena byla. Měla 6 místností, z nichž nemocniční byly pouze dvě. Obyvatelům města sloužila do roku 1922, kdy zanikla. Zdejší lékařská péče tím ale příliš neutrpěla, protože již od počátku 20. století v Klášterci působili dva lékaři, navíc také zvěrolékař a od roku 1923 i zubní technik. Na konci 19. století ve městě také vznikla městská policie, v téže době byl vybudován i druhý zdejší vodovod. Rozvodu vody do jednotlivých domů se však obyvatelé města dočkali až při stavbě třetího vodovodu v roce 1906. Rozvoj v této době zaznamenala také železnice, když zde byla v roce 1898 postavena druhá kolej. Roku 1907 byl zahájen provoz na zdejších jatkách. Ten se pak udržel i po druhou světovou válku až do doby, kdy byly zrušeny soukromé živnosti a vznikly průmyslové masokombináty.